čtvrtek 10. února 2011

Malá rozvaha o samozásobitelství

Jak se měnila naše rodinná situace v průběhu let, měnily se i mé sny a představy o tom, jak bychom měli či mohli jako rodina žít. Na venkov jsme se stěhovali bezdětní s hlavou plnou plánů. Spousta z těch věcí, které jsme považovali za snadné, se ukázala jako neuskutečnitelná. Mnohé jiné však samy vyplynuly a obohatily náš život.
Od začátku bylo jasné, že Živitel bude zkrátka živitel a já budu nejspíš doma, protože bude třeba pečovat o chalupu a přilehlé okolí. Jen na tři roky jsem propadla sebeklamu, že lze skloubit rodinu (přibyli dvě děti), dům se zahradou a práci na živnostenský list. Vyléčená tu teď stojím před novým začátkem. Beru čistý list a skládám na něj, co jsem se za ty roky dozvěděla o soběstačnosti, permakultuře, chovu zvířat a potravinářství. Je to vpravdě neuchopitelné téma velmi se prolínající s myšlenkou dobrovolné skromnosti, narážející na různé otázky etické i praktické.
O své pochyby a myšlenkové pochody se tímto dělím, protože možná někdo další stojí před podobným rozhodnutím.
Ať mám za sebou pravdu nejtrpčí a zároveň nejsladší začnu dětmi. Od chvíle, kdy se objevili v našem životě, už nerozhodujeme jen za sebe, ale i za ně. Jakékoliv uzavření do komunity znamená ještě víc jim zkomplikovat zařazení do běžné společnosti. Talenty a intelekt našich dětí je přímo předurčen ke studiu. Nebylo by správné jim tuto možnost vzít. Ještě je čas, ale už teď je třeba s tím počítat. pokud bychom se vrhly naplno do samozásobitelství, nebudeme mít finanční prostředky na udržení dětí na škole. A děti nebudou mít vhodné sociální dovednosti, aby mohly něco takového podstoupit. Už tak bez mobilu a televize navíc bez masa, musejí často vysvětlovat a obhajovat. Zatím se nám daří daří jim vysvětlit věci tak, aby je chápaly, sdílely a přijímaly. Ale přijde úskalí číslo dvě a to bude puberta. Nehodlám stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko ;).

Samozásobitelství jako takové nikdy nebylo možné v rámci jedné rodiny. Byly-li dříve takto izolované rodiny, byly velmi chudé a neživotaschopné. Problém číslo dva a je tedy zařazení v komunitě. Komunity v tomto slova smyslu existují ve světě, existují průběžně i u nás, ale jejich trvanlivost v našich podmínkách je malá, spíše roky než desetiletí. A vlastně narážíme opět na problém dětí a jejich uzavření do takové komunity. V zahraničí souvisí životaschopnost takových komunit nejen se společnou vizí samozásobitelství, ale především s přidanou hodnotou společného náboženství a podobně. Tak je to například komunity Amišů v Americe. Heslo ve wikipedii doporučuji k prostudování, je to zajímavé čtení.
V čem je tedy problém při fungování mimo komunitu? Tak velké množství potravy a krmiva jedna rodina vlastní fyzickou silou nevyprodukuje. Pokud si pořídí koně, musí ho krmit a to není taky žádná legrace. Bude-li mít stroje, potřebuje naftu a na ni peníze. Tady narážíme na otázku dobrovolné skromnosti. pokud budeme hodně málo jíst, může to fungovat. Osobně nechci ale dětem odměřovat krajíce chleba a další potraviny.
Pokud tedy přistoupíme na to, že peníze potřebujeme může za a) alespoň jeden z partnerů vydělávat - tím padne iluze samozásobitelství, protože druhý z partnerů to sám prostě nezvládne v takové míře; za b) věnovat se např bio zemědělství a prodávat přebytky, které ovšem musí být dostatečně velké, aby pokryly zdravotní i sociální pojištění. K poplatkům se ještě vrátím. Nároky na malozemědělce jsou ovšem asi taky vysoké. Dále je problém s prodejem. U mléčných výrobků je to téměř nerealizovatelné.
Tak ještě k poplatkům. V dnešní době v naší zemi se nelze zcela odříznout od státu a hrát si na svém písečku. Můžete ignorovat sociální pojištění pokud jste nepracující (neplést s nezaměstnaným, to je jiná kategorie). Co nemůžete ignorovat je zdravotní pojištění. Nejnižší platba od ledna je 1.670 Kč. Pokud jste matka je to jinak - u dvou dětí do věku tuším 12 let neplatíte zdravotní pojištění vůbec. Je potřeba se na to ale u pojišťovny informovat. Teoreticky můžete zdravotní pojištění pokrýt tzv příležitostným příjmem, který činí max. 20 tisíc ročně.  Moc vám toho už ale nezbyde na ošacení a věci pro děti. To je ta nejméně romantická část celého samozásobitelství. Peníze budete potřebovat tak jako tak.
Jako nejvhodnější mi v současné době tedy přijde samozásobitelství částečné. Člověk s ním může začít i při práci obou partnerů ve veškerém volném čase. Když se přenese přes počáteční pokusy, omyly a začne se dařit, ten méně výdělečně činný partner zůstane doma a věnuje svou energii hospodářství. Do celé věci je třeba zapojit hlavu a vymyslet, kde ušetřit - otázka dobrovolné skromnosti, alespoň částečné. Nejvíc práce dá vybalancovat to tak, aby to všechny členy domácnosti co nejméně obtěžovalo. Respektive aby dobrovolně obětovali jen to, s čím budou vnitřně srozuměni. Zároveň si dohromady uvědomit, že vše je v pohybu, proměnlivé a je možno to za chody posouvat a měnit. Je to totiž skromnost dobrovolná! Znám rodinu, která vyšla svého času s jedním tisícem korun českých na měsíc (samozřejmě bez poplatků), ale tam pracovali na vlastním hospodářství oba partneři a byli opravdu velmi skromní.
Hlavní zásadou udržitelného života je, že bude udržitelný trvale. To znamená, že bychom neměli děti dostat do stavu, kdy začnou nenávidět zelenou a toužit po panelákovém bytě a hamburgeru. Jen pokud budou sdílet naše myšlenky od útlého dětství, je šance, že se jednou k námi opečovávané půdě vrátí a nenechají ji ladem. Přečtěte si v odkazu na společenství Amišů odstavec o tradici Rimspringa. I tak sevřená komunita dává svým pubescentům na výběr! A samozřejmě doufá, že se k nim mladí lidé vrátí...a oni to v naprosté většině taky udělají... V našich podmínkách to znamená mluvit, učit a ukazovat.

Nejschůdnější model pro naši rodinu je tedy tento. Živitel nadále zůstane živitelem, děti budou nadále navštěvovat státní školu a jeden kroužek čí oddíl dle svého výběru a já se pokusím pracovat na vybudování funkčního organismu z naší zahrady a stáje. Jinými slovy až rozchodím zahradu, budu přidávat další dovednosti přesně do chvíle, kdy budu mít pocit, že to ještě zvládám bez újmy na duševním i fyzickém zdraví. S tím, že živitel mi samozřejmě bude pomáhat jak bude moct.
Pomohlo mi to utřídit myšlenky a priority, ale zdaleka jsem svým zápiskem neobsáhla problematiku celou. Doporučuji samostudium, na internetu je k dispozici takové množství materiálů, že jsou jen stěží k přečtení. A protože není nad osobní zkušenost, ráda budu informovat jak se celý "projekt" daří.


6 komentářů:

  1. Rozumím, hlavně tomu s dětmi. Taky jsem si při odjezdu z PHy užila morální kocoviny (silně živené rodiči, teda...), že to moje úžasné talentované dítě zahrabu na venkově. Držím palce a pokračuj.

    OdpovědětVymazat
  2. Hanko (úplně mě vyděsilo jak dlouho jsem tu nebyla) přesně tohle jsem od začátku řešila, jak to budou mít děti těžké. Zatím to nepozoruju. Dneska řešíme další morální dilemata ohledně chovu zvířat (vejce, mléko) a zatím jako vegetariáni dost tápeme :) Děkuju moc za povzbuzení!

    OdpovědětVymazat
  3. Mno tak to koukám jako by měl založen blog můj bratr s manželkou. Jejich sen byl žít v lese na samotě. Bydleli u Ostravy v domečku teda byla to spíš pajda. S dvěma dětma se stěhovali do Karolinky, vlastěn myslím, že už byl i ten třetí a ted´řeší podobné problémy. Děti zatím mají malé až na jedenáctiletou nejstarší, ale jsou vychovaní podobně jak ty děti ve filmu-Jedna ruka netleská. Bez televize a myslím, že toho masa si taky moc neužijí nebot´nemají lednici. Ted´začínají se včelama tak snad se jim zadaří. Já nevěděla, že je na světě víc takových bláznů.

    OdpovědětVymazat
  4. Držím palce. Žijete sen, který jsem měl na VŠ a krátce po ní. Z města jsme utekli hned o svatební noci, bydleli jsme pár měsíců na léta neobývané barokní faře, tehdz ale nešla koupit- bohužel. Pak střídání podnájmů a pak malý domek na vesnici - a taky postupně 4 úžasný děti, tři se nám narodili, pro jedno jsem si pak dojeli do kojeneckého domova. A sny se pomalu vztrácely. Stará fara byla ve vesnici nedaleko polabského krajského města, co se zapíchlo do země, to plodilo.....domek je od toho samého města 30 km, ale už na kraji podhůří....v pravěku tady byla pláž druhohorního moře.....a za ty roky nám tu přibylo tak 30 - 40 cm hlíny a naši předchůdci ji pěkně ujezdili jezeďáckými traktory....takže malé děti a neúrodný pozemek = konec snů.....po lO letech máme nejstarší dvě děti v pubertě, opouští ZŠ a tatínkovi snahy berou jako něco úplně OUT - oni budou vždz vydělávat tolik, aby mohli topit plynem a nemuseli ztrácet čas dřevem. Začínáme v podstatě od nuly - narodili se nám první králíčci, snažíme se aspoň o bylinky, a třeba rajčata, okurky a možná papriku.....a zpracováváme ovoce z opuštěných alejí u polí. Je too návrat ke kořenům. Zdravím od Orlice.

    OdpovědětVymazat
  5. Ivo :) jsem ráda, že je nás víc ;) Děkuju za reakci!

    OdpovědětVymazat
  6. Zdravím se zpožděním k Orlici! To je něco, co mě občas tíží, že naše děti prchnou do města a budou žít jinak. Držet je tu nebudeme, poskytneme jim možnost se vzdělat a ať se rozhodnou. Jest ale tak složitá doba, že se jim statek a zahrada budou nakonec hodit. trochu s tím počítáme a necháváme otevřenou možnost přestavby podkroví na další byt či byty. Ten zbytek jde mimo nás...
    Přeju hodně štěstí v zúrodňování druhohorní pláže. Považuju to za velmi těžkou a záslužnou činnost!

    OdpovědětVymazat