O vodě upřímně a s emocemi

         Tenhle příspěvek jsem začala psát někdy v roce 2019. To už sucho ukázalo co umí a bylo jasné, že tu s námi nejspíš v různých podobách zůstane. Proč jsem ho nedopsala už nevím. Následovaly jiné články a covid a válka na Ukrajině se všemi úzkostmi kolem ní. Ono to dokonce předchozí tři roky vypadalo, že to možná nebude se suchem tak zlé. Letos se však vrátilo i s jasným poselstvím: bude to střídavě dost zlé a vy se musíte přizpůsobit. Blog nechávám v původní podobě, bude působit autentičtěji. Kurzívou psané poznámky, vložené do původního textu, jsou současné.

     Nejdřív opět několik vysvětlení. Dala jsem si pauzu, protože jsem byla unavená, zahlcená vším, co je třeba rychle vyřešit a prostě jsem potřebovala odstup. Pozorovala jsem půl roku měnící se svět. Mění se opravdu rychle a sama nevím jestli je možné reagovat na ty změny ve všech rovinách...nezhoršovat, být občansky aktivní, chránit okolí a držet v bezpečí rodinu. Takže dál děláme co můžeme a na svá záda nakládáme kolik jen uneseme. Tentokrát je to povinnost chránit vodu a šetřit s ní.

       Hodně lidí k sobě tyto věci nechce pouštět, nechce nad tím ani přemýšlet a trápit se tím. Jenže dokud neznáme pravý stav věcí, jak se můžeme rozhodovat? Jak můžeme říct, že jednáme adekvátně k riziku? Nejhorší možné je si říct, že dělám dost a že je to stejně jedno.

    Dnes tedy o vodě. Ráda bych byla v tomto příspěvku upřímná i přes to, že mi to nebude úplně příjemné. Ráda bych byla uvědomělá od narození, nikdy neokusila maso ani jiné živočišné produkty, nejezdila autem a vodu používala jen na mytí a pití. Pravdou ovšem je, že pokud jde o vodu, mám černé svědomí. Měli jsme na zahradě deset let bazén. Takovou tu ošklivou modrou trubku trčící nad zemí. Osm let byl napušten a využíván. Chemie jsem sice používala poměrně málo a část vody na jaře použila na zalití zahrady, ale to nic nemění na tom, že to byla původně voda pitná a teď se za to stydím. Letos na jaře jsem ho rozebrala a dost se mi ulevilo. Vím, že jsou obce, které nejsou napojené k veřejnému vodovodu a s tímto velmi bojují. Jedno napuštění bazénu může způsobit problém. Ze dne na den se jistě nepovede přesvědčit všechny ke zrušení bazénů nebo jejich použití jako nadrží na dešťovku. Pokud se nedokážete bazénu vzdát, a já to v tuhle chvíli nijak nehodnotím, pokuste se vymyslet jak na podzim tuto chemizovanou a umrtvenou vodu dál použít. Jediné, co mě napadá je její přečerpání a využití na splachování záchoda, to by ovšem vyžadovalo nějaké technické řešení.

    Lidé se občas diví, proč je stále zmiňována právě pitná voda, když na většině našeho území je jí dost a tam kde chybí, se doveze v cisternách. Tato voda ovšem musí projít náročnou úpravou, při které se stává jak biologicky tak chemicky vhodná k pití. Nesmí obsahovat žádné viry ani bakterie. Neměla by výrazně zapáchat a být kalná. Taková voda nám teče z kohoutku, takovou se myjeme, splachujeme záchody a napouštíme své bazény. Někdo by řekl, že je to jedno, protože se tato voda stejně dostane po vyčištění zpět do řeky. To má ovšem dva aspekty. Úprava vody spotřebovává nějaké množství zdrojů (a to ta první i ta druhá). Potřebujete energii, chemikálie, filtry...možná je toho dokonce ještě víc. Na to je třeba myslet při každém použití pitné vody. Po přečištění v ČOV je voda biologicky zcela mrtvá, což je druhý aspekt používání pitné vody. To, co se vrací do řek, není stejné jako to, co jsme před všemi úpravami čerpali. Samozřejmě že v přírodě nic nezůstane stejné, pasivní, a voda se smíchá s tou biologicky aktivní. Ovšem určitá zátěž pro přírodu to je. Pak jsou však ještě stále obce, které nemají k čističce přístup a pouští šedou vodu přímo do místních potoků. Tak je tomu u nás. To pak musíte hodně přemýšlet v čem prát a čím mýt nádobí.
   
    A opravdu nestačí si říct, že Jar u nás používá každý, je to stará značka a je český! Otočte si přípravek, který používáte, a přečtěte si zadní stranu. Obvykle je tam plno výstražných piktogramů a pokud není přípravek ekologický tak i zajímavé povídání, co vše napáchá v přírodě. Najděte si svou alternativu. I do myčky existují ekologické prostředky a na přímé mytí je jich několik. Jsou dražší, ano, ale pokud zrovna rodina opravdu velmi nestrádá, peníze na toto se najdou. Používejte i tak prostředek s rozmyslem, dávkujte ho pomocí nějaké odměrky. Pokud jí člověk nepoužije, má sklon lít do dřezu saponátu víc než je třeba. 

    To už jsme u praktického chodu domácnosti. I my se k mytí nádobí snažíme volit co nejšetrnější prostředek. Střídavě je to nějaký ekologický gel a běžné mýdlo, tedy spíš mýdlový sliz. K oplachu využíváme ocet. Nevlastníme myčku na nádobí. Argumentem pro její používání je obvykle právě úspora vody. Ano, pokud myjete nádobí pod tekoucí vodou, tak je to určitě pravda. Já to řeším napouštěním dřezu. Máme dvojdřez takže v jedné jeho časti je horká voda s mycím prostředkem, ve druhé octový oplach a nádobí dávám okapat do velkého plastového lavoru. Téměř veškerá jídla, která rodina sní, připravuji doma, takže nádobí je třeba umýt dvakrát denně. To by ovšem bylo třeba udělat v myčce také. Nemůžeme vlastnit tolik nádobí, aby vystačilo pro přípravu a konzumaci pěti jídel denně pro čtyřčlenou rodinu.

Do vody na oplach používam octa jen trochu a bez problému jí zaliju růže nebo trávník.

    Přechod na tento systém byl nepohodlný a stál mě na čas i pomocníky. Dnes se z toho stala rutina, nádobí je po octu lesklé, ale cítit po něm není. Pokud vám i tak ocet vadí, je možné použít trochu kyseliny citronové, mycí prostředek svým kyselým pH zneutralizuje stejně dobře. Jen při mytí nádobí pomocí mýdla nebo mýdlového slizu počítejte s tím, že působení na mastnotu je jiné. Na rozdíl od tenzidů v komerčních saponátech ji nerozpouští, ale sráží. Proto se vám bude mastnota usazovat na krajích dřezu. S tím můžete naložit dvěma způsoby. Buď při vypouštění stěny omýváte a vypustíte tento tuk do odpadu, nebo stěny po vypuštění otřete zmačkanými novinami. Tyto noviny dejte bud do směsného odpadu, nebo je zkompostujte. Druhý způsob ocení každý, kdo má s tukem v odpadech problém. Aktuálně to dělám druhým způsobem a funguje to.

    Po čtyřech letech musím přiznat, že u ručního mytí jsem zůstala, ale u mytí mýdlem ne. Důvodem je, že o víkendu nemyju nádobí já a mé nadšení pro alternativní řešení nesdílí celá domácnost. Nicméně používáme Ecover, který by měl být šetrný. A asi i je, protože mi po něm, na rozdíl od Jaru, neslézá kůže na rukou (od dětství mám citlivost na některé chemikálie, a s věkem jich jen přibývá). Nicméně mýdlo zůstává jako krizová varianta.

 

    Kromě nádobí vypouštíme do odpadu ještě vodu z mytí a praní. Prací prostředek jsem vyřešila před zhruba deseti lety mýdlovým slizem, který tady na blogu taky mám. Máchám místo aviváže v běžném kvasném octu. Prádlo není nijak cítit. Když píšu nijak tak opravdu nijak. Po sušení venku snad jen sluncem a větrem. Voda z praní nám jde zatím přímo do odpadu. Uvažuju o jejím využití na splachování nebo alespon úklid domácnosti, protože není tak špinavá, aby nešla použít. Zvláště když se naředí vodou z máchání. pro začátek bych ráda našla místo pro nádrž na její záchyt. Je to trochu nešťastné, protože splachovat by se muselo ručně a nejsem si jistá, jestli k tomu přiměju sama sebe natož rodinu. Je to věc, kterou promýšlím v rámci nakládání s vodou.

     Nadále peru v mýdlovém slizu a máchám v octu. Zkusila jsem to pár měsíců bez pračky a dá se to zvládnout s pěkně vypraným prádlem. Tedy v létě, kdy to rychle schne.

    Abych zůstala ještě u koupelny, tak zmíním vodu z vany. Měla jsem snahu zachycovat i vodu ze sprchování. Naučila jsem se ovšem umýt se v tak malém množství vody, že je pak těžké ho z té vany dostat. Velmi doporučuji úspornou hlavici na sprchu. Její použítí opravdu množství vody sníží. K mytí používám to nejobyčejnější mýdlo vyráběné z rostlinných olejů. Vlasy si myju aktuálně buď jen vodou nebo, a to častěji, žitnou moukou, k oplachu používám domácí jablečný ocet. Může vám to znít exoticky, ale jde o metody, které jsou dnes používané více, než byste čekali. Zkuste si vyhledat metodu No poo (mytí vlasů bez šamponu). Možná naleznete mezi No poo možnostmi i nějakou pro sebe. Chvíli zabere hledání vhodného postupu, ale může to nakonec přinést výrazné zjednodušení do vašeho života a cesta k jednoduchosti je ta správná. Výsledkem toho všeho ale hlavně je, že do vody, vypouštěné do potoka, nejde nic, s čím by si jeho samočistící schopnost neporadila.
    Fotka níže má dokumentovat, že i na No poo metodě můžete normálně vyjít mezi lidi a z vlasů vám neopadává těsto či jíl. Fotka je pět let stará a žitnou moukou jsem si v té době myla vlasy už dva roky nepřerušovaně.
V pozadí je ostatně také zmiňovaný bazén.

        U mytí žitnou moukou jsem s pár přestávkami zůstala dodnes. Vždy, když mě lenost přemůže a použiju šampon, vytrestá mě to přesušenými vlasy a problémy s pokožkou hlavy. A jelikož mám vlasy opravdu dlouhé, ušetřím tak i nějaké peníze. 

    Problematické, z hlediska vody, jsou splachovací záchody. Přinesly lidstvu hodně dobrého co se týče hygieny a tudíž zdraví. Bydlíte-li ve městě, nemáte moc jiných možností, protože současný systém tomu není uzpůsoben. Možná se to s čím dál náročnější úpravou pitné vody změní. Na venkově se můžete vrátit k systému klasické latríny, ale to není pro každého přijatelné a před vytvořením takového wc je třeba něco nastudovat. Mnohem zajímavější může být taková separační nebo kompostovatelná toaleta. Vyhledejte oba výrazy a zjistíte, že oba typy mohou vypadat jak úplně moderně, tak i velmi alternativně. Vybere si opravdu každý. Jen musíte vyřešit jak je přípustné naložit třeba ve městě s obsahem. I na venkově to bude chtít nějaké změny v kompostování. Obsah toalety by měl ležet čtyři roky než se použije k hnojení. Je to doba, kdy bezpečně vymizí jak případní paraziti, tak i viry a bakterie. Dále se s tou myšlenkou musí všichni doma ztotožnit, protože se bude denně muset řešit obsah takovéto toalety. No a nakonec budete muset instruovat každou návštěvu o způsobu jakým se u vás toaleta používá. Ovšem z hlediska udržitelnosti i ve chvílích, kdy by nešla voda a celkově nastala nějaká složitá situace, je dobré vědět jak to funguje a jak to vyrobit.
    Vrátím se ještě k úklidu a celkové péči o dům. Vše, co čistíme pomocí vody, ji také znečistí. Na blogu byl k čistícím prostředkům článek, takže jestli potřebujete nějaké tipy v této oblasti, nahlédněte prosím.

    Letos na jaře se objevil tento článek a inspiroval celý projekt. Na stránce projektu najdete plno informací a tipů pokud jde o nakládání s vodou. Já sama od jara shromažďuju vodu v kuchyni jak z oplachu nádobí, tak z mytí zeleniny, oplachu rukou a prostě vše bez saponátu. Vedle vchodu na zápraží mám 15l kýbl a pokud se mi nechce hned běžet zalít cukety, růže nebo nějaký keř, tak liju vodu do něj. Stejně tak když prší.Za den ho nasbírám plný a někdy ještě půlku dalšího. Už na základě této informace mi bylo i řečeno, že plýtvám vodou. Ale zkuste to pár dní sami. Pokud vaříte doma naprostou většinu jídla, nekupujete polotovary, jíte hodně ovoce a zeleniny, čaj nepoužíváte pytlíkový, ale sypaný a kávu mletou a ne rozpustnou, louhovanou například ve french pressu. Pokud vařím opravdu několikrát denně a od nápojů vyplachuji nádoby do tohoto kyblíku včetně lógru a čajových lístků, naplním takový kyblík velmi rychle. Ale tato voda zalije na zahradě to, co bych stejně zalévala. Ano ještě můžeme přestat pít kávu a čaj...

       Ráda bych ještě namontovala kanystr na odpad v koupelně. To bude ovšem asi obnášet změnit značku zubní pasty, protože tou, kterou používá rodina, si nejsem jistá. Na mytí rukou používáme běžné jádrové rostlinné mýdlo. Množství, ve vodě po mytí rukou obsažené, by nemělo stromům ani keřům vadit. Nic jiného nám v koupelně do odpadu nejde. Zatím se to nestalo, hledám co nejvlídnější a obecně nejpřijatelnější technické řešení.

    Tím se už dostáváme k zahradě. Samozřejmě že by bylo úžasné mít obrovskou podzemní nádrž! Ovšem bydlíme na skále. Bydlíme na skále až tak moc, že místy na dvoře vykukuje ze země. Pokud chci někde díru hlubší než 30 cm, tak je to dobrodružství. Tím podzemní nádrž padá. Chceme pořídit velké nadzemní nádrže, ovšem to bude chtít přemýšlení, plánování a měření. Pozemek je úzký a nádrže nesmí bránit v jeho užívání. To především pokud jde o dvůr. Na zahradě musíme na stodolu doplnit okap na druhou půlku střechy. Dřív nám stačila vana a sud. Plnilo se to deštěm průběžně a další vodu nebylo třeba chytat. Zalévám zeleninu jen když je to opravdu třeba. Sázím na kvalitní kořenový systém a hlavně mulčování.

 Zahrada nám zatím poskytuje dost sena pro morčata i jako mulč. používám také veškerý plevel, který vytrhnu. Položím ho navrch mulče, kde uschne a stane se neškodným. Muč máme u keřů, stromů a od chvíle, kdy rostlinky povyrostou a jsou schopny čelit slimákům a šnekům, tak i kolem zeleniny. Jako mulč používám i posekanou trávu ze dvora. Ten ovšem letos kosíme ještě mnohem méně než obvykle. O tom ale budu psát níže.
Od čeho jsem téměř zcela ustoupila jsou vyvýšené záhony. Zbývá mi jen jeden na cukety a ten mám blízko kuchyně. Obden dostane svou dávku kuchyňské vody. Dlouhý vyvýšený záhon, několik let přehazovaný a plněný organickým materiálem, byl natolik vysychavý, že jsem ho rozebrala. Nemohu založit klasické vyvýšené záhony s masivním dřevěným jádrem, protože na to nemám dost materiálu. Ovšem pochybuju, že by u nás aktuálně fungovaly. Hlavní hodnotou bude v této době přizpůsobivost. Sledujeme a měníme přístup k okolí.
    Pěstuju samozřemě i léčivé byliny a nějaké květiny. S přihlednutí ke klimatickým změnám se vlhkomilným rostlinám zatím vyhýbám. Plánuju je vysadit kolem budoucího většího jezírka. Květiny a byliny, které jsou volně v půdě zalévám jen při vysazení dokud se neuchytí. Usiluju o to, aby se výsadby zatáhly a nebyla mezi nimi holá půda. Než se tak stane, rovněž mulčuji. Pokud jde o léčivky a rostliny pro hmyz, mám toho většinu ještě před sebou.

    Snažím se poskytnout vodu i hmyzu, ptákům i zvěři. Nádoby jsem umístila po celém pozemku a denně je dolévám. První menší jezírko je ve výstavbě a sedá si. Zatím vyčkávám jestli bude třeba ještě osazovat. Vzniklo téměř v místě, kde býval bazén. Je určeno především jako napajedlo a rovněž má vyrovnat mikroklima svého okolí. Chystám se kopat jedno větší, ale bude záležet především na tom, co dovolí skála pod pozemkem.

       A teď doplnění po čtyřech letech. Pořídili jsme 1000 litrovou nádrž a 200 litrový sud. Plánujeme další nadzemní nádrže. Zahradu z řadu vůbec nezaléváme.

Druhé jezírko zatím není spíše z prostorových důvodů. zabíralo by aktuálně místo potřebné pro keře. Hledám mu nové místo.

       Voda je a bude základní potřebou pro fungování života na této planetě. Už dnes je plná mikroplastů (jako vše ostatní), dusíku, fosforu a dalších látek, které její kvalitu a využití zhoršují. Sami ten proces samozřejmě nezvládneme zvrátit a ani zastavit, ale můžeme si po čase říct, že k tomu nepřispíváme.

zdroj Proveg.cz

           Poslední obrázek ponechám bez komentáře, protože vím, že to budí emoce. Je tu jen k zamyšlení.

Fazole, naan a novoroční přání

První povánoční blog je opět receptový a trošku péefkový nebo taky bilanční.

Dnes jsem kvůli větru nešla se psem našich pět kilometrů po okolí a tak jsem se rozhodla udělat si vařící radost. Dlouho jsem se chystala na indický plackový chléb naan. Protože jsem měla už dva dny namočené fazole (u nás je teď pořád něco namočené - ať už to klíčí nebo jen čeká na zpracování), rozhodla jsem to zkombinovat v jakési indicko mexické jídlo. Chléb naan jsem pekla podle Kitchentte a vpodstatě sem není třeba dávat recept, protože ten, který odkazuji, úplně postačí. Jen několik vlastních postřehů, které mohou být způsobeny rozdílností mouky, trouby, ale hlavně tím, že jsem tento chléb pekla poprvé. Dávku jsem zdvojnásobila na půl kila mouky, ovšem vody bylo na mě moc a musela jsem přidávat mouku. Zadělávala i kynula jsem v domácí pekárně. Na půl kila mouky by mi bohatě stačilo 350ml, ale je fakt, že i v původním receptu je voda psaná přibližně. Při rozvalování jsem udělala místy zbytečně tenké placky, které pak byly velké a špatně se s nimi manipulovalo, Takže příště silnější a menší placky. Tenká místa se pak v troubě zbytečně připalují. V receptů se chléb peče na 170°C, to na naší troubu bylo málo, nakonec jsem pekla na 210°C, ale chce to zkusit. Ovšem i tak měl naan veliký úspěch a zaslouží si zařadit do našeho jídelníčku častěji.

Recept na fazole je také jednoduchý, jen je třeba myslet na jejich namočení den či dva dopředu. Pokud je namočím dva dny předem a přidám k nim špetku jedlé sody, uvaří se mnohem rychleji.

1/4 balíčku červených fazolí

1/4 balíčku bílých fazolí

1/2 sáčku mražené kukuřice

1 zelená paprika

hrst rýže

2 rajské protlaky malé (nebo jeden velký)

cibule, česnek, oregano, šalvěj

pepř, cukr, sůl, olej

jemně strouhaný sýr

popřípadě chilli a kečup

Nejprve uvaříme fazole v dostatečném množství vody doměkka, vedle vaříme rýži v dvojnásobném množství vody až se všechna tekutina vsákne, nesolíme ani fazole ani rýži. Na oleji rozesmažíme nadrobno pokrájenou cibuli, přidáme rovněž nadrobn nakrájenou papriku a spolu smažíme. přidáme pepř a kukuřici, když se kukuřice ohřeje, přisypeme fazole, rýži, drcený česnek a sůl. Společně necháme opět krátce smažit a podlijeme. Po 5 minutách vlijeme oba protlaky, dosolíme a zlehka osladíme aby jídlo nebylo kyselé. Přidáme jemně drcené zelené koření. Ještě 10 minut pod pokličkou dusíme za občasného míchání. Podáváme posypané sýrem, můžeme pokapat omáčkou ze tří nakládaných chilli papriček, dvou feferonek a dvou lžic kečupu - to vše rozmixovaného ponorným mixerem.

Když jsem přemýšlela nad loňským rokem, měla jsem dlouho pocit, že se toho mnoho nepovedlo. Jako bych nic nového nevytvořila, nenaučila se, neudělala, co bylo třeba udělat. Nakonec jsem ale došla k tomu, že to tak úplně není pravda. Sice jsem se nenaučila mnoho nového, ale z některých věcí se postupně stala rutina (pečení chleba, mýdlový sliz, kosmetika, vaření povidel a marmelád). Rutina je často považována za něco špatného, ale v domácnosti a při vykonávání pravidelných povinností neznám nic lepšího. Výrazně to šetří čas a zaručuje předvidatelný výsledek. Navíc mi loňské zevšednění a zefektivnění některých činností (např pečení chleba jednou týdně po třech bochnících) uvolnilo ruce pro letošní učení se nových věcí, získala jsem tím mnoho času a tak se těším na vaření mýdla a šití!

Takže vám do nového roku přeju, aby ten letošní rok buď přinesl nové dovednosti a nebo pomohl uvolnit ruce pro roky příští!

Malá rozvaha o samozásobitelství

Jak se měnila naše rodinná situace v průběhu let, měnily se i mé sny a představy o tom, jak bychom měli či mohli jako rodina žít. Na venkov jsme se stěhovali bezdětní s hlavou plnou plánů. Spousta z těch věcí, které jsme považovali za snadné, se ukázala jako neuskutečnitelná. Mnohé jiné však samy vyplynuly a obohatily náš život.

Od začátku bylo jasné, že Živitel bude zkrátka živitel a já budu nejspíš doma, protože bude třeba pečovat o chalupu a přilehlé okolí. Jen na tři roky jsem propadla sebeklamu, že lze skloubit rodinu (přibyli dvě děti), dům se zahradou a práci na živnostenský list. Vyléčená tu teď stojím před novým začátkem. Beru čistý list a skládám na něj, co jsem se za ty roky dozvěděla o soběstačnosti, permakultuře, chovu zvířat a potravinářství. Je to vpravdě neuchopitelné téma velmi se prolínající s myšlenkou dobrovolné skromnosti, narážející na různé otázky etické i praktické.

O své pochyby a myšlenkové pochody se tímto dělím, protože možná někdo další stojí před podobným rozhodnutím.

Ať mám za sebou pravdu nejtrpčí a zároveň nejsladší začnu dětmi. Od chvíle, kdy se objevili v našem životě, už nerozhodujeme jen za sebe, ale i za ně. Jakékoliv uzavření do komunity znamená ještě víc jim zkomplikovat zařazení do běžné společnosti. Talenty a intelekt našich dětí je přímo předurčen ke studiu. Nebylo by správné jim tuto možnost vzít. Ještě je čas, ale už teď je třeba s tím počítat. pokud bychom se vrhly naplno do samozásobitelství, nebudeme mít finanční prostředky na udržení dětí na škole. A děti nebudou mít vhodné sociální dovednosti, aby mohly něco takového podstoupit. Už tak bez mobilu a televize navíc bez masa, musejí často vysvětlovat a obhajovat. Zatím se nám daří daří jim vysvětlit věci tak, aby je chápaly, sdílely a přijímaly. Ale přijde úskalí číslo dvě a to bude puberta. Nehodlám stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko ;).

 

Samozásobitelství jako takové nikdy nebylo možné v rámci jedné rodiny. Byly-li dříve takto izolované rodiny, byly velmi chudé a neživotaschopné. Problém číslo dva a je tedy zařazení v komunitě. Komunity v tomto slova smyslu existují ve světě, existují průběžně i u nás, ale jejich trvanlivost v našich podmínkách je malá, spíše roky než desetiletí. A vlastně narážíme opět na problém dětí a jejich uzavření do takové komunity. V zahraničí souvisí životaschopnost takových komunit nejen se společnou vizí samozásobitelství, ale především s přidanou hodnotou společného náboženství a podobně. Tak je to například komunity Amišů v Americe. Heslo ve wikipedii doporučuji k prostudování, je to zajímavé čtení.

V čem je tedy problém při fungování mimo komunitu? Tak velké množství potravy a krmiva jedna rodina vlastní fyzickou silou nevyprodukuje. Pokud si pořídí koně, musí ho krmit a to není taky žádná legrace. Bude-li mít stroje, potřebuje naftu a na ni peníze. Tady narážíme na otázku dobrovolné skromnosti. pokud budeme hodně málo jíst, může to fungovat. Osobně nechci ale dětem odměřovat krajíce chleba a další potraviny.

Pokud tedy přistoupíme na to, že peníze potřebujeme může za a) alespoň jeden z partnerů vydělávat - tím padne iluze samozásobitelství, protože druhý z partnerů to sám prostě nezvládne v takové míře; za b) věnovat se např bio zemědělství a prodávat přebytky, které ovšem musí být dostatečně velké, aby pokryly zdravotní i sociální pojištění. K poplatkům se ještě vrátím. Nároky na malozemědělce jsou ovšem asi taky vysoké. Dále je problém s prodejem. U mléčných výrobků je to téměř nerealizovatelné.

Tak ještě k poplatkům. V dnešní době v naší zemi se nelze zcela odříznout od státu a hrát si na svém písečku. Můžete ignorovat sociální pojištění pokud jste nepracující (neplést s nezaměstnaným, to je jiná kategorie). Co nemůžete ignorovat je zdravotní pojištění. Nejnižší platba od ledna je 1.670 Kč. Pokud jste matka je to jinak - u dvou dětí do věku tuším 12 let neplatíte zdravotní pojištění vůbec. Je potřeba se na to ale u pojišťovny informovat. Teoreticky můžete zdravotní pojištění pokrýt tzv příležitostným příjmem, který činí max. 20 tisíc ročně.  Moc vám toho už ale nezbyde na ošacení a věci pro děti. To je ta nejméně romantická část celého samozásobitelství. Peníze budete potřebovat tak jako tak.

Jako nejvhodnější mi v současné době tedy přijde samozásobitelství částečné. Člověk s ním může začít i při práci obou partnerů ve veškerém volném čase. Když se přenese přes počáteční pokusy, omyly a začne se dařit, ten méně výdělečně činný partner zůstane doma a věnuje svou energii hospodářství. Do celé věci je třeba zapojit hlavu a vymyslet, kde ušetřit - otázka dobrovolné skromnosti, alespoň částečné. Nejvíc práce dá vybalancovat to tak, aby to všechny členy domácnosti co nejméně obtěžovalo. Respektive aby dobrovolně obětovali jen to, s čím budou vnitřně srozuměni. Zároveň si dohromady uvědomit, že vše je v pohybu, proměnlivé a je možno to za chody posouvat a měnit. Je to totiž skromnost dobrovolná! Znám rodinu, která vyšla svého času s jedním tisícem korun českých na měsíc (samozřejmě bez poplatků), ale tam pracovali na vlastním hospodářství oba partneři a byli opravdu velmi skromní.

Hlavní zásadou udržitelného života je, že bude udržitelný trvale. To znamená, že bychom neměli děti dostat do stavu, kdy začnou nenávidět zelenou a toužit po panelákovém bytě a hamburgeru. Jen pokud budou sdílet naše myšlenky od útlého dětství, je šance, že se jednou k námi opečovávané půdě vrátí a nenechají ji ladem. Přečtěte si v odkazu na společenství Amišů odstavec o tradici Rimspringa. I tak sevřená komunita dává svým pubescentům na výběr! A samozřejmě doufá, že se k nim mladí lidé vrátí...a oni to v naprosté většině taky udělají... V našich podmínkách to znamená mluvit, učit a ukazovat.

Nejschůdnější model pro naši rodinu je tedy tento. Živitel nadále zůstane živitelem, děti budou nadále navštěvovat státní školu a jeden kroužek čí oddíl dle svého výběru a já se pokusím pracovat na vybudování funkčního organismu z naší zahrady a stáje. Jinými slovy až rozchodím zahradu, budu přidávat další dovednosti přesně do chvíle, kdy budu mít pocit, že to ještě zvládám bez újmy na duševním i fyzickém zdraví. S tím, že živitel mi samozřejmě bude pomáhat jak bude moct.

Pomohlo mi to utřídit myšlenky a priority, ale zdaleka jsem svým zápiskem neobsáhla problematiku celou. Doporučuji samostudium, na internetu je k dispozici takové množství materiálů, že jsou jen stěží k přečtení. A protože není nad osobní zkušenost, ráda budu informovat jak se celý "projekt" daří.

Virtuální permakultura

Mnoho komunit se přesouvá z reálného světa na internet. Je to dostupný publikační prostor, ve kterém je větší šance najít pro své názory, aktivity i zájmy spřízněnce. A tak vedle literárních či filmových nadšenců najdete třeba komunitu chovatelů fretek nebo právě ty, které zajímá permakultura, trvale udržitelný způsob života či dokonce dobrovolná skromnost.

Tuto komunitní vlastnost internetu jsem na vlastní kůži poprvé zkusila v roce 2000, kdy se kolem našeho, dnes už nefungujícího, literárního časopisu Promlky seskupilo několik lidí se zájmen o literaturu a výtvarné umění. Začali jsme se setkávat i na literárně výtvarných dílnách a s některými se vídáme dodnes. Stali se z nás přátelé často napříč celou republikou.

foto: LuckaF (dílna 2005)

foto: LuckaF (dílna 2005)

Foto RichardK (společný objekt, dílna 2001)

I na to jsem myslela, když jsem před nedávnem zakládala permakulturní klub na serveru, který s touto problematikou nemá nic společného. Jelikož jsem tam až do ledna prodávala své plstěné šperky, doufala jsem v podporu několika dobrých přátel, které jsem tam získala. Přesto mě odezva velmi překvapila! Samozřejmě, že z těch +- devadesáti členů je aktivní tak polovina, ale tak je to ve většině spolků či dobrovolných organizací. Dění nabralo na obrátkách, začaly vznikat blogy na jednotlivá témata (biopotraviny, výroba mléčných výrobků, pečení chleba, permakultura, domácí kosmetika, konzervace potravin...) a nyní se dokonce uvažuje o vlastních stránkách (je to na spadnutí, budu včas informovat). Čile se nabízejí k výměně produkty, recepty a návody na to či ono. Tahle virtuální permakultura je především velmi motivační. Dává naději, že se mnoho lidí opět vrací k půdě, důsledně recykluje a přemýšlí o své ekologické stopě. Permakultura je způsob života a aby nezůstal jen utopií, je třeba shromáždit mnoho relevantních informací a reálných zkušeností. Nejcennější je sdílení vědomí, že nás případný neúspěch nevrací zpět na začátek, ale stává se kamenem, na kterém může tato, byť virtuální, komunita dále stavět.

Foto: LuckaF (čerstvě založená permakultura)

Bylo by mnohem lepší moct si povídat o ředkvičkách přes plot, ale zatím mi stačí možnost vyměnit si o nich pár slov písemně.
Vždycky je riziko, že nás virtuální komunikace pohltí, že si člověk místo mulčování rajčat, radši přečte o problematice článek ;). To je ale spíš osobnostní problém, internetu se podle mě vůbec netýká.

Rok tygr a rok zajíc

Už tak od poloviny loňského roku vím, že právě dnes nastane ta chvíle, kdy podle čínského kalendáře rok tygra vystřídá rok zajíce. Mám pocit, že letos se to snad poprvé tolik řeší. Normálně bych remcala, že se zase odvádí pozornost jinam, že se nás to netýká a že už se lidi fakt nudí. Tygr nás ale doma loni dosti pokousal. Co pokousal, ohlodal téměř na kost! Začalo to, když nebyl ještě vlastně vůůbec na světě. Už si chytal půdu a den před štědrým dnem nám odešla trouba. Zrovna, když jsem v ní měla vánočku! Zesnula se skřípěním ventilátoru, který se na závěr definitivně zasekl. Troubu jsme vlastnili osm let a to mi nepřijde jako zase tak závratně dlouhá doba. No nic, na jaře jsme se Živitelem pře internet objednali troubu novou. Když se později definitivně zato však velmi tiše odporoučela lednice, vysavač a na konec ještě pračka, už jsme počítali týdny do konce tygra. O moc více elektrospotřebičů už se u nás nenachází (snad kromě počítače, na kterém to sepisuju). Přišel silvestr a já si myslela jak už si brzy oddechnu. Ještě než začali jakékoliv oslavy, přestal ovšem topit kotel. Rozloučila se s námi nějaká velmi důležitá součástka potřebná k jeho správnému fungování. Další čtrnáct dní tu byla celkem zima než Živitel diagnostikoval ventilátor, objednal ho a vyměnil. Prima! Sice máme lokální topidla (konkrétně krb a kachlová kamna), ale v běžném provozu kolem vození dětí do školy, ze školy, na kroužky a z kroužků jde oheň v těchto jen velmi těžko udržovati. Tudíž jsme konec tygřího roku očekávali se zuby zaťatými a se strachem zapínali rychlovarnou konvici i počítač...
Dnes začíná rok mírumilovnější, rok zajíce. Pokud se tomuto plachému zvířátku povede zastavit příval pohrom, úrazů (hned tři členové širší rodiny si způsobili nožní nepříjemnost - mezi nimi i já) a krizí (mnoho dlouholetých vztahů se bohužel rozpadlo), nastuduju toho o čínském kalendáři víc. To abych příště dopředu věděla, že se řítí katastrofické období, dům rovnou podpálila a prchla do lesů.