Háčky z větviček

   Brzy začnou prořezávky ovocných stromů a bude čas vybrat větvičky a větve na nové háčky. Pak budou pár měsíců schnout ve stínu a v suchu. No a pak se přeberou ještě jednou. A protože pak bude plno jiné práce, dostanu se k nim zase zhruba za rok.

    Ono to vypadá složitě, ale není tomu tak. Navíc vám to dá možnost vyrobit přesně takový háček, který právě potřebujete. Mám širokou škálu kovových i plastových háčků, ale poslední rok je vezmu do ruky vyjímečně. To si spíš najdu větvičku...

    K výrobě se toho vlastně moc říct nedá, ale přece to zkusím. Dobré je si napoprvé vzít jako vzor svůj oblíbený háček. Jde nám o úhly, skosení, obliny. Potřebovat budete pouze libovolný nůž, který buď zvládáte brousit nebo zůstane ostrý. A také středně hrubý smirkový papír. Na závěr budete háček natírat voskovou politurou a leštit. Je možné použít libovolný vosk na nábytek nebo si vyrobit voskovou leštěnku odsud z blogu. Voskování je důležité, vysvětlím ke konci.

    Tak z takové hromady by se materiál vybírat neměl. Já to udělala a pak jsem několik háčků, z části vyrobených, vyhodila.

    Když už najdeme tu správnou větvičku, tak si ji zakrátíme na délku o několik centimetru větší, než je požadovaný rozměr. Rozhodneme se, jestli chceme háček úplně bez kůry nebo část kůry ponecháme. Dělám oboje. Háčky bez kůry jsou hladké a příjemné. Ty s kůrou zase divoké a nekloužou v ruce. Kůra musí být ovšem pevně na dřevě aby se nezačala loupat.

    

    Na jednom konci si vyrobíme hlavičku háčku. Hezky oblou a pravidelnou, trochu do špičky. Pak naznačíme nožem tu háčkovitou část a dlabeme.

    Při tom sledujeme materiál. Pokud je nějak poškozený, ztrouchnivělý, lámavý, tak ani nepokračujeme. Ta práce by nám za to nestála. I kdybychom háček dokončili, zlomil by se při práci. Hlava háčku má sklon se vyštípnout po létech, na to je třeba dávat pozor při řezání.

    Když máme jakž takž nahrubo hlavu a zobáček, upravíme zbytek tyčky. Teď rozhodujeme jak silný háček bude. Ubrat je možné vždy, přidat nikoliv. To je lesk a bída řezbářství. No a ke slovu přijde smirkový papír. I když necháte na háčku kůru a trochu bočních větviček, stejně musíte vše vyhladit tak, aby se vám o to nechytala příze.

    Tady je vidět rozdíl mezi ohlazeným voskovaným a neohlazeným háčkem.

Když máte zbroušeno, tak vezměte přízi a zkuste háčkovat. Ještě to není úplné finále a příze nebude dobře klouzat, ale odhalíte kde je problém. Už cítíte to místo, kde to drhne, kde je to nepohodlné a kde je něco navíc. V tu chvíli vezměte znovu nůž a už jen špičkou a po tenkých hoblinkách dolaďujte...a zkoušejte...a dolaďujte. A znovu šmirgl.

    Tehdy už je hotovo, když se dá háčkovat bez myšlenky na háček, kdy příze klouže jak má. Ale ono to tak úplně není. Ještě je třeba háček navoskovat a příští den znova a dle potřeby zase. A vyleštit měkkým hadříkem. Bez toho je tření ještě příliš velké a háčkování namáhavé. Časem se háček tak ohladí, že už nebude třeba ani voskovat.