O vodě upřímně a s emocemi

         Tenhle příspěvek jsem začala psát někdy v roce 2019. To už sucho ukázalo co umí a bylo jasné, že tu s námi nejspíš v různých podobách zůstane. Proč jsem ho nedopsala už nevím. Následovaly jiné články a covid a válka na Ukrajině se všemi úzkostmi kolem ní. Ono to dokonce předchozí tři roky vypadalo, že to možná nebude se suchem tak zlé. Letos se však vrátilo i s jasným poselstvím: bude to střídavě dost zlé a vy se musíte přizpůsobit. Blog nechávám v původní podobě, bude působit autentičtěji. Kurzívou psané poznámky, vložené do původního textu, jsou současné.

     Nejdřív opět několik vysvětlení. Dala jsem si pauzu, protože jsem byla unavená, zahlcená vším, co je třeba rychle vyřešit a prostě jsem potřebovala odstup. Pozorovala jsem půl roku měnící se svět. Mění se opravdu rychle a sama nevím jestli je možné reagovat na ty změny ve všech rovinách...nezhoršovat, být občansky aktivní, chránit okolí a držet v bezpečí rodinu. Takže dál děláme co můžeme a na svá záda nakládáme kolik jen uneseme. Tentokrát je to povinnost chránit vodu a šetřit s ní.

       Hodně lidí k sobě tyto věci nechce pouštět, nechce nad tím ani přemýšlet a trápit se tím. Jenže dokud neznáme pravý stav věcí, jak se můžeme rozhodovat? Jak můžeme říct, že jednáme adekvátně k riziku? Nejhorší možné je si říct, že dělám dost a že je to stejně jedno.

    Dnes tedy o vodě. Ráda bych byla v tomto příspěvku upřímná i přes to, že mi to nebude úplně příjemné. Ráda bych byla uvědomělá od narození, nikdy neokusila maso ani jiné živočišné produkty, nejezdila autem a vodu používala jen na mytí a pití. Pravdou ovšem je, že pokud jde o vodu, mám černé svědomí. Měli jsme na zahradě deset let bazén. Takovou tu ošklivou modrou trubku trčící nad zemí. Osm let byl napušten a využíván. Chemie jsem sice používala poměrně málo a část vody na jaře použila na zalití zahrady, ale to nic nemění na tom, že to byla původně voda pitná a teď se za to stydím. Letos na jaře jsem ho rozebrala a dost se mi ulevilo. Vím, že jsou obce, které nejsou napojené k veřejnému vodovodu a s tímto velmi bojují. Jedno napuštění bazénu může způsobit problém. Ze dne na den se jistě nepovede přesvědčit všechny ke zrušení bazénů nebo jejich použití jako nadrží na dešťovku. Pokud se nedokážete bazénu vzdát, a já to v tuhle chvíli nijak nehodnotím, pokuste se vymyslet jak na podzim tuto chemizovanou a umrtvenou vodu dál použít. Jediné, co mě napadá je její přečerpání a využití na splachování záchoda, to by ovšem vyžadovalo nějaké technické řešení.

    Lidé se občas diví, proč je stále zmiňována právě pitná voda, když na většině našeho území je jí dost a tam kde chybí, se doveze v cisternách. Tato voda ovšem musí projít náročnou úpravou, při které se stává jak biologicky tak chemicky vhodná k pití. Nesmí obsahovat žádné viry ani bakterie. Neměla by výrazně zapáchat a být kalná. Taková voda nám teče z kohoutku, takovou se myjeme, splachujeme záchody a napouštíme své bazény. Někdo by řekl, že je to jedno, protože se tato voda stejně dostane po vyčištění zpět do řeky. To má ovšem dva aspekty. Úprava vody spotřebovává nějaké množství zdrojů (a to ta první i ta druhá). Potřebujete energii, chemikálie, filtry...možná je toho dokonce ještě víc. Na to je třeba myslet při každém použití pitné vody. Po přečištění v ČOV je voda biologicky zcela mrtvá, což je druhý aspekt používání pitné vody. To, co se vrací do řek, není stejné jako to, co jsme před všemi úpravami čerpali. Samozřejmě že v přírodě nic nezůstane stejné, pasivní, a voda se smíchá s tou biologicky aktivní. Ovšem určitá zátěž pro přírodu to je. Pak jsou však ještě stále obce, které nemají k čističce přístup a pouští šedou vodu přímo do místních potoků. Tak je tomu u nás. To pak musíte hodně přemýšlet v čem prát a čím mýt nádobí.
   
    A opravdu nestačí si říct, že Jar u nás používá každý, je to stará značka a je český! Otočte si přípravek, který používáte, a přečtěte si zadní stranu. Obvykle je tam plno výstražných piktogramů a pokud není přípravek ekologický tak i zajímavé povídání, co vše napáchá v přírodě. Najděte si svou alternativu. I do myčky existují ekologické prostředky a na přímé mytí je jich několik. Jsou dražší, ano, ale pokud zrovna rodina opravdu velmi nestrádá, peníze na toto se najdou. Používejte i tak prostředek s rozmyslem, dávkujte ho pomocí nějaké odměrky. Pokud jí člověk nepoužije, má sklon lít do dřezu saponátu víc než je třeba. 

    To už jsme u praktického chodu domácnosti. I my se k mytí nádobí snažíme volit co nejšetrnější prostředek. Střídavě je to nějaký ekologický gel a běžné mýdlo, tedy spíš mýdlový sliz. K oplachu využíváme ocet. Nevlastníme myčku na nádobí. Argumentem pro její používání je obvykle právě úspora vody. Ano, pokud myjete nádobí pod tekoucí vodou, tak je to určitě pravda. Já to řeším napouštěním dřezu. Máme dvojdřez takže v jedné jeho časti je horká voda s mycím prostředkem, ve druhé octový oplach a nádobí dávám okapat do velkého plastového lavoru. Téměř veškerá jídla, která rodina sní, připravuji doma, takže nádobí je třeba umýt dvakrát denně. To by ovšem bylo třeba udělat v myčce také. Nemůžeme vlastnit tolik nádobí, aby vystačilo pro přípravu a konzumaci pěti jídel denně pro čtyřčlenou rodinu.

Do vody na oplach používam octa jen trochu a bez problému jí zaliju růže nebo trávník.

    Přechod na tento systém byl nepohodlný a stál mě na čas i pomocníky. Dnes se z toho stala rutina, nádobí je po octu lesklé, ale cítit po něm není. Pokud vám i tak ocet vadí, je možné použít trochu kyseliny citronové, mycí prostředek svým kyselým pH zneutralizuje stejně dobře. Jen při mytí nádobí pomocí mýdla nebo mýdlového slizu počítejte s tím, že působení na mastnotu je jiné. Na rozdíl od tenzidů v komerčních saponátech ji nerozpouští, ale sráží. Proto se vám bude mastnota usazovat na krajích dřezu. S tím můžete naložit dvěma způsoby. Buď při vypouštění stěny omýváte a vypustíte tento tuk do odpadu, nebo stěny po vypuštění otřete zmačkanými novinami. Tyto noviny dejte bud do směsného odpadu, nebo je zkompostujte. Druhý způsob ocení každý, kdo má s tukem v odpadech problém. Aktuálně to dělám druhým způsobem a funguje to.

    Po čtyřech letech musím přiznat, že u ručního mytí jsem zůstala, ale u mytí mýdlem ne. Důvodem je, že o víkendu nemyju nádobí já a mé nadšení pro alternativní řešení nesdílí celá domácnost. Nicméně používáme Ecover, který by měl být šetrný. A asi i je, protože mi po něm, na rozdíl od Jaru, neslézá kůže na rukou (od dětství mám citlivost na některé chemikálie, a s věkem jich jen přibývá). Nicméně mýdlo zůstává jako krizová varianta.

 

    Kromě nádobí vypouštíme do odpadu ještě vodu z mytí a praní. Prací prostředek jsem vyřešila před zhruba deseti lety mýdlovým slizem, který tady na blogu taky mám. Máchám místo aviváže v běžném kvasném octu. Prádlo není nijak cítit. Když píšu nijak tak opravdu nijak. Po sušení venku snad jen sluncem a větrem. Voda z praní nám jde zatím přímo do odpadu. Uvažuju o jejím využití na splachování nebo alespon úklid domácnosti, protože není tak špinavá, aby nešla použít. Zvláště když se naředí vodou z máchání. pro začátek bych ráda našla místo pro nádrž na její záchyt. Je to trochu nešťastné, protože splachovat by se muselo ručně a nejsem si jistá, jestli k tomu přiměju sama sebe natož rodinu. Je to věc, kterou promýšlím v rámci nakládání s vodou.

     Nadále peru v mýdlovém slizu a máchám v octu. Zkusila jsem to pár měsíců bez pračky a dá se to zvládnout s pěkně vypraným prádlem. Tedy v létě, kdy to rychle schne.

    Abych zůstala ještě u koupelny, tak zmíním vodu z vany. Měla jsem snahu zachycovat i vodu ze sprchování. Naučila jsem se ovšem umýt se v tak malém množství vody, že je pak těžké ho z té vany dostat. Velmi doporučuji úspornou hlavici na sprchu. Její použítí opravdu množství vody sníží. K mytí používám to nejobyčejnější mýdlo vyráběné z rostlinných olejů. Vlasy si myju aktuálně buď jen vodou nebo, a to častěji, žitnou moukou, k oplachu používám domácí jablečný ocet. Může vám to znít exoticky, ale jde o metody, které jsou dnes používané více, než byste čekali. Zkuste si vyhledat metodu No poo (mytí vlasů bez šamponu). Možná naleznete mezi No poo možnostmi i nějakou pro sebe. Chvíli zabere hledání vhodného postupu, ale může to nakonec přinést výrazné zjednodušení do vašeho života a cesta k jednoduchosti je ta správná. Výsledkem toho všeho ale hlavně je, že do vody, vypouštěné do potoka, nejde nic, s čím by si jeho samočistící schopnost neporadila.
    Fotka níže má dokumentovat, že i na No poo metodě můžete normálně vyjít mezi lidi a z vlasů vám neopadává těsto či jíl. Fotka je pět let stará a žitnou moukou jsem si v té době myla vlasy už dva roky nepřerušovaně.
V pozadí je ostatně také zmiňovaný bazén.

        U mytí žitnou moukou jsem s pár přestávkami zůstala dodnes. Vždy, když mě lenost přemůže a použiju šampon, vytrestá mě to přesušenými vlasy a problémy s pokožkou hlavy. A jelikož mám vlasy opravdu dlouhé, ušetřím tak i nějaké peníze. 

    Problematické, z hlediska vody, jsou splachovací záchody. Přinesly lidstvu hodně dobrého co se týče hygieny a tudíž zdraví. Bydlíte-li ve městě, nemáte moc jiných možností, protože současný systém tomu není uzpůsoben. Možná se to s čím dál náročnější úpravou pitné vody změní. Na venkově se můžete vrátit k systému klasické latríny, ale to není pro každého přijatelné a před vytvořením takového wc je třeba něco nastudovat. Mnohem zajímavější může být taková separační nebo kompostovatelná toaleta. Vyhledejte oba výrazy a zjistíte, že oba typy mohou vypadat jak úplně moderně, tak i velmi alternativně. Vybere si opravdu každý. Jen musíte vyřešit jak je přípustné naložit třeba ve městě s obsahem. I na venkově to bude chtít nějaké změny v kompostování. Obsah toalety by měl ležet čtyři roky než se použije k hnojení. Je to doba, kdy bezpečně vymizí jak případní paraziti, tak i viry a bakterie. Dále se s tou myšlenkou musí všichni doma ztotožnit, protože se bude denně muset řešit obsah takovéto toalety. No a nakonec budete muset instruovat každou návštěvu o způsobu jakým se u vás toaleta používá. Ovšem z hlediska udržitelnosti i ve chvílích, kdy by nešla voda a celkově nastala nějaká složitá situace, je dobré vědět jak to funguje a jak to vyrobit.
    Vrátím se ještě k úklidu a celkové péči o dům. Vše, co čistíme pomocí vody, ji také znečistí. Na blogu byl k čistícím prostředkům článek, takže jestli potřebujete nějaké tipy v této oblasti, nahlédněte prosím.

    Letos na jaře se objevil tento článek a inspiroval celý projekt. Na stránce projektu najdete plno informací a tipů pokud jde o nakládání s vodou. Já sama od jara shromažďuju vodu v kuchyni jak z oplachu nádobí, tak z mytí zeleniny, oplachu rukou a prostě vše bez saponátu. Vedle vchodu na zápraží mám 15l kýbl a pokud se mi nechce hned běžet zalít cukety, růže nebo nějaký keř, tak liju vodu do něj. Stejně tak když prší.Za den ho nasbírám plný a někdy ještě půlku dalšího. Už na základě této informace mi bylo i řečeno, že plýtvám vodou. Ale zkuste to pár dní sami. Pokud vaříte doma naprostou většinu jídla, nekupujete polotovary, jíte hodně ovoce a zeleniny, čaj nepoužíváte pytlíkový, ale sypaný a kávu mletou a ne rozpustnou, louhovanou například ve french pressu. Pokud vařím opravdu několikrát denně a od nápojů vyplachuji nádoby do tohoto kyblíku včetně lógru a čajových lístků, naplním takový kyblík velmi rychle. Ale tato voda zalije na zahradě to, co bych stejně zalévala. Ano ještě můžeme přestat pít kávu a čaj...

       Ráda bych ještě namontovala kanystr na odpad v koupelně. To bude ovšem asi obnášet změnit značku zubní pasty, protože tou, kterou používá rodina, si nejsem jistá. Na mytí rukou používáme běžné jádrové rostlinné mýdlo. Množství, ve vodě po mytí rukou obsažené, by nemělo stromům ani keřům vadit. Nic jiného nám v koupelně do odpadu nejde. Zatím se to nestalo, hledám co nejvlídnější a obecně nejpřijatelnější technické řešení.

    Tím se už dostáváme k zahradě. Samozřejmě že by bylo úžasné mít obrovskou podzemní nádrž! Ovšem bydlíme na skále. Bydlíme na skále až tak moc, že místy na dvoře vykukuje ze země. Pokud chci někde díru hlubší než 30 cm, tak je to dobrodružství. Tím podzemní nádrž padá. Chceme pořídit velké nadzemní nádrže, ovšem to bude chtít přemýšlení, plánování a měření. Pozemek je úzký a nádrže nesmí bránit v jeho užívání. To především pokud jde o dvůr. Na zahradě musíme na stodolu doplnit okap na druhou půlku střechy. Dřív nám stačila vana a sud. Plnilo se to deštěm průběžně a další vodu nebylo třeba chytat. Zalévám zeleninu jen když je to opravdu třeba. Sázím na kvalitní kořenový systém a hlavně mulčování.

 Zahrada nám zatím poskytuje dost sena pro morčata i jako mulč. používám také veškerý plevel, který vytrhnu. Položím ho navrch mulče, kde uschne a stane se neškodným. Muč máme u keřů, stromů a od chvíle, kdy rostlinky povyrostou a jsou schopny čelit slimákům a šnekům, tak i kolem zeleniny. Jako mulč používám i posekanou trávu ze dvora. Ten ovšem letos kosíme ještě mnohem méně než obvykle. O tom ale budu psát níže.
Od čeho jsem téměř zcela ustoupila jsou vyvýšené záhony. Zbývá mi jen jeden na cukety a ten mám blízko kuchyně. Obden dostane svou dávku kuchyňské vody. Dlouhý vyvýšený záhon, několik let přehazovaný a plněný organickým materiálem, byl natolik vysychavý, že jsem ho rozebrala. Nemohu založit klasické vyvýšené záhony s masivním dřevěným jádrem, protože na to nemám dost materiálu. Ovšem pochybuju, že by u nás aktuálně fungovaly. Hlavní hodnotou bude v této době přizpůsobivost. Sledujeme a měníme přístup k okolí.
    Pěstuju samozřemě i léčivé byliny a nějaké květiny. S přihlednutí ke klimatickým změnám se vlhkomilným rostlinám zatím vyhýbám. Plánuju je vysadit kolem budoucího většího jezírka. Květiny a byliny, které jsou volně v půdě zalévám jen při vysazení dokud se neuchytí. Usiluju o to, aby se výsadby zatáhly a nebyla mezi nimi holá půda. Než se tak stane, rovněž mulčuji. Pokud jde o léčivky a rostliny pro hmyz, mám toho většinu ještě před sebou.

    Snažím se poskytnout vodu i hmyzu, ptákům i zvěři. Nádoby jsem umístila po celém pozemku a denně je dolévám. První menší jezírko je ve výstavbě a sedá si. Zatím vyčkávám jestli bude třeba ještě osazovat. Vzniklo téměř v místě, kde býval bazén. Je určeno především jako napajedlo a rovněž má vyrovnat mikroklima svého okolí. Chystám se kopat jedno větší, ale bude záležet především na tom, co dovolí skála pod pozemkem.

       A teď doplnění po čtyřech letech. Pořídili jsme 1000 litrovou nádrž a 200 litrový sud. Plánujeme další nadzemní nádrže. Zahradu z řadu vůbec nezaléváme.

Druhé jezírko zatím není spíše z prostorových důvodů. zabíralo by aktuálně místo potřebné pro keře. Hledám mu nové místo.

       Voda je a bude základní potřebou pro fungování života na této planetě. Už dnes je plná mikroplastů (jako vše ostatní), dusíku, fosforu a dalších látek, které její kvalitu a využití zhoršují. Sami ten proces samozřejmě nezvládneme zvrátit a ani zastavit, ale můžeme si po čase říct, že k tomu nepřispíváme.

zdroj Proveg.cz

           Poslední obrázek ponechám bez komentáře, protože vím, že to budí emoce. Je tu jen k zamyšlení.

Krátký souhrn ze sociálních sítí...

...aneb aby to nezapadlo...

   Tak mi přišlo líto, že na facebooku mi příspěvky postupně odjedou na okraj zorného pole či úplně za něj a rozhodla jsem se některé jednou za čas dát do blogu a třeba je i rozvést. Týkají se ponejvíc věcí, které právě dělám, které hýbou naším malým domácím světem, také výsledky procesů, o kterých byly starší blogy...plus něco sezónního navíc.

    Nejprve výsledky octování a tipy jak zvýšit šanci na úspěch. Mám slito 3,5l jablečného octa. Ph se pohybuje mezi 3,5 a 3,8 což je přibližně jako u komerčních kvasných octů. Je možné ho už používat, ale většinu nechám zrát pár měsíců v chladu. Ocet jsem slila z kalů a cedila přes pláténko. Je sice nadále kalný, ale nic dalšího s ním dělat nebudu, protože to ničemu nevadí. Celý proces trval měsíc a jeden týden. U obou kvasných nádob se, po slití u ovoce, na hladině objevila octová blána, kterou jsem nechala neporušenou až do konce procesu. Před slíváním jsem ji opatrně vyjmula a s trochou octa nechala v lednici. Zaočkovala jsem s ní další ocet po slití z jablek. Urychlilo to celý proces a nová blána se na něm objevila už druhý den.

Ačkoliv by ocet měl mít přístup vzduchu, než jsem odstranila jablka, nechala jsem nádobu přiklopenou. To velmi doporučuji, protože jablka tolik nehnědnou a nemají sklon plesnivět. Po slití stačí už jen plátno aby mohl proces zdárně proběhnout.

Děláte-li ocet opakovaně, celý proces usnadní, když do nově založeného nalijete trochu z již úspěšně vyrobeného.

Doma vyrobený ocet není špatný do vody místo citronu jako ranní starter. Stačí ho jen lžíce.

 

      Na zahradě jsem provedla v srpnu podzimní výsevy ředkviček, červené řepy, kedluben a špenátu. Špenát mi zčásti něco ožralo, ale bude-li počasí, tak tam na jeden oběd bude. Po něm přijde na záhon česnek. Nejlepší výnos mají ředkvičky. Zatím jsem sklízela pětkrát a nejméně dvakrát ještě budu. Jsou pálivější, ale nedřevnatí a jsou veliké. Na zbytek teprve čekám, ale podle lupení, to jde zatím dobře.

    Ze zeleniny vaříme denně a vpodstatě vždy zbyde kousek, který je trochu ovadlý, trochu dřevnatý nebo se z jiného důvodu se na přímou konzumaci nehodí. Nemluvím samozřejmě o plesnivé, nahnilé nebo jinak znehodnocené zelenině.
Tyto ještě vpodstatě zdravé kousky zeleniny si odkládám do plastové krabičky do lednice a po několika dnech z nich uvařím vývar. Obvykle je doplním o cibuli, zelené koření a kořenovou zeleninu. Takový vývar mohu hned použít jako základ polévky, omáčky nebo jím podlévat italské rizoto. Lze jej i zamrazit.
Zbytky na fotce sestávají z vnitřku dýně hokkaido, listů ředkviček, košťálu brokolice a listů pekingského zelí z vnějšku hlávky. Přidala jsem zbytek cibule, jednu mrkev a hrst bylinek (šalvěj, tymián a rozmarýnu). Vše jsem zalila dvěma litry vody a půl hodiny vařila. Pak je dobré vývar slít aby se v něm zelenina nerozvařila. Je možné ho ještě chvíli redukovat aby byl silnější.
Pak můžete uvařit tu nejjednodušší polévku. Brambory nakrájené na kostičky osmahnete na lžíci oleje a zalijete vývarem, krátce povaříte a přidáte drcený česnek. Dochutíte pepřem a majoránkou a máte skvělou česnečku. Já přidala fazolové lusky ze zahrádky. S kváskovým chlebem to je skvělá večeře pro pošmourný den.

    I u nás začaly růst houby a jelikož je to výrazné zpestření jídelníčku mám to na seznamu povinností - donést a zpracovat. Našla jsem mnoho václavek a protože použijeme jen kloboučky na naložení a guláš, tak nožky jsem vyvařila spolu se zeleninou. Vznikl skvělý vývar na polévku k večeři. Můžete ho vychladit a přelít do petlahve. Buď ho v ní několik dní uchováte v lednici (to je možné i ve šroubovacích sklenicích) nebo zamrazíte. Na zamražení ji nenalévejte úplně plnou.

    A ještě výsledky kvašení zeleniny. Na červené řepě se ke konci vytvořil křís a tak jsem ji slila, opláchla a naložila do roztoku vody, soli a octa. I tak je dobrá a určitě ji sníme. Příště přidám extrakt z hřebíčku a budu kvasit pod spirálami v menších sklenicích.

Klasické zelí se vyvedlo bez problémů a tak jsme koupili desetilitrovou keramickou kvasnou nádobu. Jen co bude cenově přijatelné zelí, jdu na to.

Kvasila jsem čalamádu ze dvou hlávek zelí. Recept byl zvláštní, protože je v něm rovnou olej a ocet, ale kupodivu to vyšlo. 

Teď už ve větším jen zelí s křenem a kimchi. Na malé experimenty mám několik spirál do litrových sklenic.

 

         A protože se mi vše do jednoho blogu nevejde, vydám další podobný určitě během října. A příště něco o houbách...

Recyklace papíru na věci užitečné

    Recyklaci papíru se věnuju už poměrně dlouho. V tomto případě nejde ani tak o důvody ekologické, protože dobře vytříděný a odevzdaný papír je podle mě řádně recyklován i průmyslově. Ačkoliv může být pak bělen a barven a to už tak úplně eko není. Já spíš na začátku hledala materiál, kterého bude hodně, bude levný a široce využitelný. Tohle papír v různých podobách splňuje a přitom předměty z něj jsou zároveň lehké i pevné.

    Ale jako úplně první bych ráda představila využití papíru na zahradě. Tedy spíš nepotištěných kartonu zbavených lepící pásky. Takové my celoročně schraňujeme a pak využíváme k mulčování. Velmi se to vyplatí v místě, kde je nemožné se jinak zbavit plevele. Jejich užití je taky výhodné tam, kde je tráva, my tam chceme záhon a nemáme k dispozici žádnou techniku. Na pěstování zeleniny bych ho doporučila jen tam, kde nejsou problémy s vodou a se slimáky. V prvním případě karton pouští málo vláhy do země. Pokud vám prší málo, voda se pod karton ani nedostane. V případě slimáků se jim pod kartonem bude skvěle dařit i v sušších obdobích, kdy byste s nimi jinak problém neměli.

    Na zakládání záhonů je ale skvělý a zrýt takový záhon zvládne i žena. Je třeba počkat buď na jaro nebo na podzim na delší vlhké období. Plochu posekejte, trávu nechte ležet a můžete na ni navézt kompost nebo uleželý hnůj. Poté ji překryjte kartony tak, že se budou výrazně překrývat. Máte-li dost kartonu, položte dvě vrstvy. V této chvíli je dobré karton zatížít kameny a pokrýt starým senem, slámou nebo posekanou travou (tou ve slabé vrstvě aby neplesnivěla). Tento poslední krok má dva důvody, jednak bude budoucí záhon lépe vypadat v mulči ze sena než pokryt jen kartonem a také mulč udrží na povrchu více vláhy, která může pronikat postupně dovnitř. Mulč na povrch doplňujte dle potřeby. Když ponecháte toto na pozemku půl roku, tak pak stačí zbytek shrabat a zkompostovat. Pozemek zryjte, zem bývá kyprá a má drobkovitou strukturu, také je v ní mnoho  žížal.

    Dalším způsobem jak doslova spotřebovat letáky a noviny je výroba briket. Manžel je míchá půl napůl s pilinami, kterých máme hodně po řezání dřeva a je dobré je zpracovat. Postup není složitý, ale vyžaduje prostor odolný vůči vodě a hodně místa na sušení. Briketami ohříváme přes léto vodu v koupelnových kamnech. 

     Letáky nebo noviny se natrhají na malé kousky a namočí na den či několik dnů do vody. Pak se nástavcem na vrtačku, určeným k míchání barvy, rozmixují na co nejhladší kaši. Do té se nasypou piliny, promíchají a speciálním lisem na brikety se vytváří jednotlivé cihličky. Při lisování vytéká velké množství vody, proto se to nejlépe dělá venku. Pak už se dají brikety sušit, což trvá i několik měsíců. Nenechte se oklamat suchým povrchem, uvnitř může být briketa ještě vlhká. Je třeba počítat s tím, že v kamnech nehoří jako dřevo, spíš žhne. Ale při omezení přístupu vzduchu, žhne poměrně dlouho.

    Moje oblíbené zpracování papíru je na drobnější dekorace a užitné předměty. Technologie může být různá podle toho, jak moc času, energie tomu chcete věnovat. Úplně nejprostší způsob jsem použila na výrobu mísy na ovoce. Tu jsem opravdu potřebovala a používám jí už několik měsíců. Výhodou je, že když ji nešikovně chytnete a kousek se uloupne, spraví to libovolné disperzní lepidlo a nic není poznat. V pohodě pojme tři kilogramy ovoce.

   Na fotkách je postup celkem dobře vidět. Nejprve si papír roztrháme na malé kousky. Tady jsou použity výhradně ruličky od toaletního papíru. K papíru můžeme přidat libovolné sušené přírodniny, v tomto případě je použit starší čaj. Pokud chcete ale například okvětní lístky vcelku, přidejte je až na závěr. Roztrhaný papír zalijeme vařící vodou tak, aby byl ponořený. Po vsáknutí vody do papíru můžeme dolít. Papírové směsi dáme alespoň 24 hodin na změknutí. Poté ji dohladka rozmixujeme kuchyňským tyčovým mixérem. U menšího množství to funguje dobře. 

    Připravíme si velkou mísu, nepřilnavou folii, houbičku na nádobí nebo něco jiného, co dobře saje a dá se ždímat, igelit na překrytí stolu, plastové sítko (půjde umýt a dál normálně používat) a nádobu na odpadní vodu. Pokud to můžete dělat přes léto venku, budete to mít jednodušší. Já se k tomu dostanu spíš v zimě, takže se držím igelitu a hadru.

    Mísu poryjeme nepřilnavou folií, papírovinu nabereme do sítka, necháme okapat a o částech nanášíme na mísu. Jednotlivé vrstvy odsávamé a pěchujeme na podklad houbičkou. vytvoříme skořepinu o síle 1-1,5cm. Vyschnutím se vrstva ztenčí a na mísu, která má udržet váhu ovoce, potřebujeme nějakou pevnost. Můžeme vytvarovat i stojánek nebo jen rovné dno aby mísa dobře stála. Na závěr odsajeme co nejvíc vody a dáme mísu i s vnitřní předlohou schnout na slunce. To může trvat i několik dní. Když zpevní tak, že jde sejmout, sloupneme folii (kterou můžeme používat opakovaně) a necháme mísu doschnout zevnitř. Nesundáváme mísu předčasně nebo se nám schnutím zdeformuje. I do budoucna ji, plnou ovoce, nikdy nechytáme za okraj, mohl by se vylomit.

    Finální úprava je na vás. Já ponechala mísu zcela přírodní a ovoci to svědčí. Jen je třeba hlídat aby se nezačalo kazit, to by mísu znehodnotilo. Myslím, že oproti sklu a keramice papír dýchá a ovoce se tak nezapaří. Papír stačí oprášit nebo otřít rychle vhkou houbičkou. Pokud zvlhne tak ho znovu nechte uschnout. Pokud máte obavu nechat papír holý, je možné koupit bezbarvý lak či barvy s atestem na kontakt s potravinami. Můžete mísu buď napustit naředěným bezbarvým lakem, aby zůstala zachována struktura, nebo rovnou omalovat.

 

    Stejným způsobem můžete natlačit papírovinu do silikonových nebo vazelínou vymazaných forem a vytvářet například vánoční ozdoby.

   

    Pokud zvolíte spíš trhání novin na proužky, jejich máčení v řídkém uvařeném škrobu a lepení na formu nebo balónek, můžete kromě misek a třeba odpadkových košů, vytvářet i masky.

U tohoto koše je vylepen z proužků vnitřek aby byl hladký pro barvení.

    Pokud vám papírovina zbyde, vyždímejte ji v sítku a v menších dávkách zamrazte v igelitových sáčcích. Pak stačí zalít horkou vodou a počkat až rozmrznou. Kvalita se neztrácí.

Zahrada a já...nekonečný příběh

    Okamžik, kdy jsem viděla dvůr a zahradu našeho budoucího domu, byl pro mě pro koupi rozhodující. A od prvního jara zde (letos jsme tu 21 let) se zahrada nepřestala měnit a vyvíjet. Byly i roky, kdy byla úplně ladem a zarostlá, protože bylo mnoho jiné práce. Poslední roky je ale zahrada mojí prioritou. Ono jen vymyslet fungující systém ve všech částech pozemku, začlenit vlivy jako je sucho, slimáci, špačci a přitom vypěstovat nějaké smysluplné množství poživatin, je téměř nadlidský výkon. Je to skoro jako počítačová hra, kde něco zvládnete a šup, objeví se další výzva. Jako například soused s Rondupem, který vám pravidelně polévá plot a domluva zabírá jen částečně. Takže každý rok jsme o nějakou úroveň výš a letos už to poprvé vidím na dobré cestě k vítězství. Ne nad zahradou nebo sousedem s Rondupem, ale spíš nad vlastním přístupem k problému. Konečně jsem opustila snahu vmanipulovat zahradu do něčeho, co se mi líbí, ale v daném čase a místě nefunguje.

    A právě o tom co fungovalo a už nefunguje, o vvyvíjení se a resilienci bych chtěla psát tenhle příspěvek. Ale i o zakládání záhonů, sázení a hnojení.

    První roky jsem se snažila o úplně klasickou zahradu. Zelenina, hnojení, postřiky, květiny a něco málo bylin. Ono to nefungovalo, nebavilo mě to a i když to rostlo, tak jsem cítila, že tohle asi ne. A tehdy zahrada na nějakou dobu zmizela zarostlá trávou a kopřivami. Pak se mi dostala do ruky kniha Heleny Vlašínové Zelená zahrada. První z mnoha na dané téma, ale změnila tenkrát všechno. Přišlo okouzlení mulčem a divokými zahradami, hnojení a postřiky jíchou a bylinnými výluhy. První roky to fungovalo skvěle. Nové záhony jsem zakládala vpodstatě v zamulčované trávě a dařilo se vypěstovat celkem dost, aby to za to stálo.

   A nastala invaze slimáků. V mulči se jim líbilo a nebylo možné se jich zbavit. Omezovala jsem je sběrem, ale byly jich stovky. Chemii jsem použít nechtěla a tak jsme několik let neměli na zahradě téměř nic. Sadbu jsem pěstovala, ale na záhonech nepřežila ani několik dní. Zkusila jsem mnohé, ale při tom množství nefungovalo nic. Co mi ale ty roky dělalo radost, byla výsadba keřů. V mulči se jim dařilo a letos jsme průběžné dosazování nových keříků velmi ocenili. Zaplodily opravdu bohatě a já jen zpracovávám ovoce a přihnojuju osbírané keříky. 

    Poté, co mi loni opět slimáci požrali všechny sazenice, stáhla jsem mulč ze záhonu, zryla ho a letos pěstuju na volné půdě. nelíbí se mi to, ale je to jediný způsob tady a teď. Dá to víc práce, protože záhoky okopávám i dvákrát do týdne aby se netvořil škraloup a voda šla ke kořenům. Hnojím jen kopřivovou jíchou a zalévám nachytanou dešťovkou pokud je a odstátou vodou z řadu pokud je nejhůř, což se stalo zatím asi dvakrát. Pokud se vrátí stav slimáků na únosnou mez, mulč vrátím na záhony. Ušetří mi to práci a sníží potřebu zálivky. Pro půdu není přirozené zůstat odkrytá. V mulči zůstávají stromy a keře. Těm to prospívá velmi. Keře jsem zalila jednou po odplození, a to kopřivovou jíchou, aby znovu zesílily. 

     Ovšem mulčování zůstávám věrná při zakládání záhonů. Veškeré nepotištěné kartony shromažďuju ve dřevníku, sloupneme z nich všchny plasty a pak je naskládám na budoucí záhon ideálně ve dvou vrstvách. Může to být letitý trávník nebo silně zaplevelená čast zahrady. Je třeba aby bylo právě po silnějším dešti a pozemek byl posekán. na suchou půdu by se přes kartony nedostávala voda a to by půdě, a organismům v ní, škodilo. Na kartony přijde tak půlmetrová vrstva sena nebo slámy. Je možné použíz i čerstvě posekanou trávu, ale tu v tenčí vrstvě a častěji, silná vrstva by plesnivěla. Ideální je toto udělat na jaře. Na podzim kartony stáhnu, zkompostuju a ryju. Takto upravený pozemek zvladne zrýt i žena. Půda má po zamulčování dobrou strukturu a zbytky plevelů jdou snadno ven. Příští jaro jí udělá dobře vrstva kompostu. První rok po zamulčování netrpí na větší zaplevelení.

    A teď co do půdy. O tom, jak pěstuji sadbu, jsem psala zde a celkem nic se nezměnilo. Trvám na tom, že je výhodné si vypiplat vlastní sadbu ze semen, i když ta ze zahradnictví bude vypada v první chvíli lépe. Když vyberete nejsilnější jedince, předem je otužíte, víckrát přesadíte, tak výsledek bude srovnatelný. Jednak ušetříte peníze za sadbu, protože o osivo se můžete dělit či si ho vyměňovat, pěstovat si časem vlastní jedince na semena nebo se zapojit do projektu Semínkovna. A především pěstováním vlastní sadby zvyšujete odolnost vaší zahrady proti ekonomickým výkyvům a víte, co se s rostlinkou dělo od semínka, máte k ní jiný vztah.

    Protože o sadbě jsem psala co se týče piplání, tak teď bych ráda zmínila sázení do půdy a to konkrétně u rajčat. Praktikuji to už mnoho let a rostliny jsou opravdu mnohem silnější a dobře plodí. Každému rajčatovému jedinci vykopu velkou jámu, tu naplním vodu po okraj. Rajče do jámy strčím po špičku a to velmi našikmo. Koukají mu jen čtyři lístky, maximálně šest. První zasypání je kompostem, pak přihrnu hlínu. Trvá tak týden než rajče vyrazí, ale pak vše dožene. Budou se vám možná sousedi smát, co se to vašim rajčatům stalo, ale on je ten smích přejde, až zaplodí. Silnou rostlinu dělá rozsáhlý kořenový systém. Vaše rajčata obrazí z celého toho dlouhého stonku, který je teď v zemi. A to se projeví na množství plodů. Mohou stáhnout mnohem vetší množství vody z pozemku as ní i živiny. Pravidelná týdenní zálivka kopřivovou jíchou a opatrné okopávání z nich udělají idol mezi rajčaty. Každý druh zeleniny chce něco trochu jiného. K tomuto tématu se brzy vrátím a přidám další tipy.

    Co je ale stejně důležité jako sadba je její hnojení. Nic neroste jen tak. rostlina, aby plodila potřebuje kromě vody a slunce i dusík, fosfor a draslík...kromě spousty dalších prvků nacházejích s v půdě v proměnlivém množství. Při startu občas použiju granulovaný hnůj, což není příliš levné ani úplně správné (ne že by byl hnůj pro rostliny špatný, je-li uleželý, ale pro mě jako veganku není hnůj z velkochovu vlastně etický), ale chci být upřímná. Udělám to jen, když ještě nemám zkvašenou jíchu a nebo je málo kompostu. Ale kompost a kopřivová jícha stačí na pokrytí minimálně dusíku. S draslíkem pomůže popel ze dřeva. Ten si schraňuju v plechovém kyblíku a dávám k tykvím a cuketám. Velmi prospívá cibuli i česneku. S Fosforem je to těžké. U toho doufám že ho pokryje kompost a jícha. Máte-li libovolnou drubež tak její trus obsahuje velké množství fosforu. Měl by se nechat zkvasit rozmíchaný ve vodě a naředěným zákvasem pak hnojit. Velmi to ocení i květiny, protože fosfor podporuje nasazování květů.

Kopřivová jícha je pro mě na zahradě nepostradatelná. Používám ji jako hnojivo k rostlinám, které vyžadují mnoho dusíku, především k rajčatům a tykvím. Na hnojení ji ředím vodou 1:1. Dá se použít, po přecezení přes sítko, v ředění 1:4, i jako hnojivo na list. Ve stejném ředění je to i skvělý a zaručený postřik proti mšicím. Všechna má rajčata a tykve rostou letos na půdě po zrytém trávníku. A hnojeny jsou jen jíchou. I přes pozdní výsev i výsadbu jsou silné a bohatě plodí.
Jíchu založíte snadno. Já používám 30l vědro, ale plánuji pořídit další, ještě větší. Nádobu naplníte posekanými kopřivami a zalijete vodou. Nenalévejte vodu až po okraj, protože kvašením se hladina zvedne. Nechte nádobu ve stínu někde dál od lidí. Jícha poněkud zapáchá. Můžete ji zakrýt, ale ne neprodyšně. Každý den ji zamíchejte. V teplém počasí v nové nádobě zkvasí tak do týdne. Budete-li používat stejnou nádobu stále dokola, doba zkvašení se zkrátí na čtyři dny. Nejprve začne tekutina velmi pěnit a postupně se zelená masa uvolní od pevných vláken ve stoncích. Ty z nádoby vyndejte pomocí tyčky a zkompostujte. Až se pěna ztratí tak je jícha dokvašená a připravená k používání. Jíchy lze vyrábět i z dalších rostlin a mohou mít různé účinky. Pokud chcete dodat dusík, je dobré použít takové nejedovaté rostliny, které ho vyhledávají a kumulují, kromě kopřiv například kostival.
Kopřivová jícha je dalším důvodem (kromě podpory množení motýlů), proč mít na pozemku místa určená kopřivám. Pokud máte místo, kde usušit kopřivy na několik dávek jíchy, pomůže vám to brzy na jaře, kdy kopřivy teprve začínají růst. Dobře kvasí i sušené. Rada na závěr: používejte stále stejnou nádobu. Bakterie se v ní budou držet a doba kvašení se zkrátí.

 

     Nyní se chystám zakládat od úplného začátku bylinkovou zahradu. Budu to celé fotit a točit a průběžně dávat fotky i videa na Instagram. Doufám, že za rok touto dobou to bude už bylinková zahrada osazená a rozrůstající se. Pak z toho celého sepíšu příspěvek včetně slepých uliček, které mám z minulosti prochozené.

   

    Jo a souseda s Rondupem jsme částečně vyřešili překrytím plotu stínovací tkaninou (což snad omezí i strach souseda z migrace našeho plevele k němu). Prosaky to neřeší, ale tolik toho nepřilétne vzduchem. Prosaky plánuju řešit zakopáním řady starých tašek podél plotu.